Language Barrier Equal

120 min.
divadelné posedenie pri čaji
no language barrier

Divadelné stretnutie pripomínajúce návštevu u starej mamy, ktorá hovorí iným jazykom. Koprodukcia so združením Študenti pre Ukrajinu.

Keď sa Slovák rozpráva s Ukrajincom po anglicky a vypadne mu nejaké slovo, často ho povie vo svojom rodnom jazyku a ten druhý mu rozumie. Aká veľká a priepustná je bariéra medzi nami? Ako si môžeme porozumieť a niečo spoločne zdieľať? Základné slová, jednoduché recepty, príbeh o malom dievčatku, ktoré sa stratilo svojej mame...

Spolupráca študentiek a študentov DAMU a FAMU so študentkami a študentmi z divadelných škôl v Charkove, Kyjeve a Ľvove.

Коли чех розмовляє з українцем англійською, і вони пропускають якесь слово, часто буває, що один говорять його рідною мовою, а той другий розуміє. Наскільки великий і наскільки проникний цей мовний бар’єр? Як зрозуміти один одного, щоб ми могли спілкуватися? Основні слова, прості рецепти, історія про маленьку дівчинку, яка загубилася від матері...

Співпраця нинішніх студентів ДАМУ та ФАМУ з вступниками театральних шкіл з Харкова, Києва та Львова.

Obsadenie: Ksenia Arnaut, Olesia Usata, Liza Davidenko
Réžia: Tobiáš Nevřiva, Karol Filo
Dramaturgia: Roman Poliak
Scénografia: Tobiáš Nevřiva, Tereza Dostálová
Supervízia: Emil Rothermel

A theatrical encounter reminiscent of a visit to a grandmother who speaks another language. Co-production with the association Students for Ukraine.
When a Czech talks to a Ukrainian in English and a word slips out, he often says it in his native language and the other person understands it. How big and permeable is this barrier? How to understand each other so that we can share experiences? Basic words, simple recipes, a story about a little girl who lost her mother...
Cooperation of current students of DAMU and FAMU with incoming students from theater schools in Kharkiv, Kyiv and Lviv.

Recenzie:

"Určitě si zajděte podívat na česko-ukrajinský projekt studentů DAMU a FAMU Language barrier equal. Viděla jsem ho v Praze, na zastávce metra Můstek, a popravdě mě dojal tak, jako žádné divadlo za posledních pár let. Možná proto, že je to víc setkání než divadlo, a že promluvy nejsou, bohužel,  z fikčního či literárního světa. Přitom se nejedná o citové vydírání, to se nebojte. A dokonce dostanete i občerstvení, jak se na návštěvě u přátel sluší."
Lenka Dombrovská, šéfredaktorka časopisu Moderní divadlo

"Moje milá bublino! Já vím, teď se Tě na divadlo a na zážitky, které Ti změní život, snaží vytáhnout kde kdo. Pokud ale ještě nemáš dost všeho toho chození do schodů a flákot hovězího, tak si prosím nenech ujít tenhle zdánlivě úplně nenápadný projekt, pod nímž by klidně mohli být podepsaní Rimini Protokoll, kdyby to nebyli Tobiáš Nevřiva Karol Filo, Roman Poliak + comp. (Ksenia Arnaut, Alexei Chubun, Snižana Čeberjak, Tereza Dostálová, Olunia Fedyna, Sofia Fedorovska, Rusya Kaminska, Kapitolina Kolobova, Alina Kondratenko,  Yelyzaveta Pustovalova, Kira Tripulska, Olesia Usata). I když nebudeš ideální divák (jako já), tak určitě nebudeš litovat návštěvy." 
Jakub Maksymov, divadelní režisér a pedagog KALD DAMU

"Studentský projekt Language barrier equal konfrontuje participující diváky s přímými svědky života ve válečném stavu. V našem případě se jednalo o čtveřici dívek teenagerského vzhledu s aurou předčasně dospělých, typickou u mladé generace čelící nějaké tragédii. Tvůrci tematizují problematiku komunikace, konkrétně schopnost vzájemně si porozumět navzdory jazykovým překážkám, a k jejich překonávání nasazují řadu osvědčených prostředků. Vedle „globálštiny“ (základní angličtiny) například psané vzkazy charakteristické pro dorozumívání s neslyšícími, názorné pojmenovávání předmětů či prostý poslech příbuzného slovanského jazyka.
Projekt měl premiéru v červnu ve stanici metra Můstek, nyní se poprvé představil v intimnější variantě pro Městská divadla pražská. Audiowalk setmělým zázemím Komedie, kam se obyčejný smrtelník podívá jen v rámci komentované prohlídky, připomínal sestup do protibombového krytu. Metaforou záchytného bodu se stala funkční scéna pomyslného babiččina pokoje, v níž se odehrála nejdelší část performance. Oáza vzpomínek na dětství a místo absolutního bezpečí plnily během našeho společenského posezení úlohu Freudova gauče. Hravou formou loterie jsme byli povzbuzováni k přátelské konverzaci, přičemž rozpačité projevy diváků (vyjma nejmladšího účastníka) mě utvrzovaly v naší civilizační zhýčkanosti. Nicméně úkoly jsme plnili se vstřícností a tolerancí, takže jsme se vezli na vlně zvláštní důstojnosti – na rozdíl od účastníků protivládní demonstrace na nedalekém Václavském náměstí. Podněty k zamyšlení vyvstávaly přirozeně, bez sebemenšího náznaku vnějších soudů. Asi nejpoučnější moment nastal při prezentaci národních hymen, k níž dramaturgie návodně směřuje (leč nenutí). Výmluvy na hudební hluchotu a dohadování, kdo udá tón, nás usvědčily z egoismu a pózy. Pravé vlastenectví vytrysklo až s upřímným projevem performerek, které tu ukrajinskou zpívaly hrdě, s rukou na srdci."
Veronika Boušová, redaktorka časopisu Divadelní noviny